Šel jsem se podívat do kina na film. Sedl jsem si na sedadlo u uličky, jak to obvykle dělávám, protože je tam trochu víc místa. Film sotva začal, když vtom se zvedne blondýnka z prostředku řady a snaží se dostat ven: „Promiňte, promiňte, pardon, promiňte, promiňte, spěchám, pardon…“ Ve chvíli, kdy se dostala ke mně, jsem už byl trochu podrážděný, a tak se jí ptám: „To jste to nemohla udělat o něco dřív?“ „Ne,“ zašeptala polohlasem, „teď svítila na plátně výzva VYPNĚTE SVÉ MOBILNÍ TELEFONY, a já mám ten svůj v autě.“